Jeton Kelmendi “Láska nachází sama sebe” Klára Hůrková

Jeton Kelmendi “Láska nachází sama sebe”

PŘEDMLUVA

Klára Hůrková

Sbírka Láska nachází sama sebe obsahuje texty z let 2015–2022 a je básníkovou osobní zpovědí. Vypovídá o jeho životní
cestě v mnohovrstevných obrazech, nikoliv chronologicky, nýbrž napříč zkušenostmi. Jejími milníky nejsou konkrétní
smyslové prožitky či příběhy, ale spíše ideje a ideály. Jsou to verše hluboce introspektivní, v nichž lyrické Já často
vede rozhovor samo se sebou, někdy je lyrický subjekt dokonce zdvojený a vystupuje jako „já“ a „ty“.
Centrálním tématem a stále znovu se objevujícím motivem je čas. A to jak skutečně prožívaný čas individuálního
života, tak i jako fenomén v básníkových představách. Hned první báseň se zabývá tématem cestování časem, pocitem
a představou, že náš život nemůže být omezen pouze na současnost, která se jeví jako velmi nedokonalá. Lyrický subjekt touží poznat širší dimenze, ale nenachází „dveře do jiného času/v němž bych mohl trochu lépe milovat/a trochu déle zůstat“. Motiv touhy poznat, kým
by člověk mohl být v jiném čase, ať již v minulosti nebo v budoucnosti, se objevuje například v básni Cítím, že jsem
kdysi byl: „Zdá se mi jako bych už kdysi byl / Někdy ve středověku ve starověku / možná včera / nebo jsem to někde četl
v ezoterních knihách / Možná jsem slyšel hlasy dávných časů/které se mi občas zjevují /a pronásledují mne / mezi bytím
a nepřítomností// (…) Žiji v přítomnosti žiji dnes / a přeci tu nejsem // V našem bezmezném světě / se mi zdá čas příliš
těsný“. Většina básní se však vztahuje k času konkrétně prožívaného lidského života, času současnosti. I v nich nicméně Kelmendi apeluje na člověka, aby se vymanil z příliš těsné přítomnosti, aby zahrnul do svých rozhodovaní minulost a žil zároveň i budoucností.
„Žij už teď před dneškem / aby ses zítra mohl sám sobě podívat do očí“, říká se v básni Má zpráva, která nese podtitul
Závěť pro Noida a je věnována básníkovu synovi. V jiných básních je tématem zapomnění, vyhlazení z paměti času,
které bývá údělem spisovatelů a všech umělců v autoritativních režimech:
„Dnešní čas nemá čas / ani na mé písně / ani na své vlastní rituály (…) Kdykoliv láska vystoupí na vrchol možností/ zapomíná smysl na autora / Autoři jsou pak označeni / za vykladače svobody“ (Moje země má zlozvyk). Nebo: „Schválně mne ignoruješ /živote v mé vlasti /zatímco žiji na svobodě / obklopuje mne zapomnění (Život v zapomnění).
Opět v jiných textech popisuje Kelmendi pocit, jako by se ocitl „mimo čas“, v tom smyslu, že doba je podivná a člověk se
do ní nehodí: „V jakém čase prožíváme / jaké noční můry / zatímco zaostáváme sami za sebou“ (Žijeme mimo čas v těchto dnech). Většina těchto básní má politický podtext, který je zřejmý z explicitního oslovení vlasti básníkem. Zkušenost z války v Kosovu, jíž se Jeton Kelmendi
zúčastnil, je přítomna ve většině jeho textů, i když je jen výjimečně zmiňována přímo. Člověk, na jehož bedra jsou naloženy velké úkoly a on cítí tíhu zodpovědnosti, bojuje se strachem a pochybnostmi, ale přesto se vydává na cestu, je hlavní postavou mnohých básní této
sbírky. V jiných lyrický subjekt vyjadřuje své zklamání z vývoje v zemi a své vždy znovu vystupující naděje i zklamání.
Také v básních týkajících se globální zkušenosti pandemie covidu hraje čas jednu z hlavních rolí. Tak v básní Přá

Přá telství v době pandemie jedná čas jako živá bytost: „Čas tam sedí ve své vlastní posteli / Jak ho jen probudit / Nebo i čas se leká / pandemie covidu?“ Takováto personifikace abstraktních pojmů je jedním z hlavních rysů Kelmendiho poezie: Čas, odvaha, láska, naděje, svoboda, strach a podobně jsou častými obyvateli jeho textů. Nevystupují však v otřepaných frázích či mlhavých tvrzeních, jak tomu často bývá, když básník opustí konkrétní obrazy a sáhne k abstraktům. V Kelmendiho textech se tyto pojmy chovají jako živé
bytosti či objekty, které aktivně jednají nebo prožívají různé příběhy: „Dnes večer odvaha spolkla mé mlčení (Původ odvahy)“; „A čas, ostrov obydlený bezčasím / dává čas těm kdo jsou bez času (Mám vám co říci); „Prosím trpělivost o sílu / aby svoboda změnila plán“ (V této zemi máš jen devadesát minut svobody); „Možná / mi láska může poslat / novou pozvánku k probuzení“ (Stopa života).
Formulace některých veršů přesto znějí záhadně, neurčitě, takže je není možno zcela proniknout rozumem. Avšak tato zdánlivá neurčitost vytváří vlastní atmosféru, která dává básním poselství.
Je nutno číst mezi řádky a vnímat skryté bolesti a duševní boje vyjádřené pouze v náznacích.
Jiným typickým rysem je záliba v paradoxních vyjádřeních: „Pravda lámala sny / až smysl ztratil smysl“, „Čas nepravdivé pravdy / a němých slov“ (Seděl jsem na začátku sebe); „Jíme a pijeme minulost dnešního dne“ (Klepat u vchodu východů); „Jsem odtamtud /
kde jsem nikdy nebyl (Všechno jde daleko). Tento stylistický prvek může opět souviset s tématem neřešitelných situací, ale spíše než dojem rezignace vyvolává dojem tajemství, jež je nedílnou součástí života a nemůže být nikdy plně rozluštěno.
Vedle introspekce básníkova života na pozadí událostí, jichž byl přímým účastníkem, je výrazným tématem básní také láska v různých podobách: naplněná i nenaplněná, současná i minulá, skutečná i snová. Občas se vynoří konkrétní obrazy: slunce nad vrcholky hor
u jezera Como, tajné setkání s milenkou v době pandemie („V takových dobách je i láska ilegální“), vzpomínka na krajinu kolem Rugovy. Obzvláště izolace v době covidu probouzí touhu a tvoří silné básnické obrazy: „Jednoho dne / až tvůj obličej zešílí / mou nepřítomností / sepíšu čas rozhodnutí / v jiném čase v naší lásce“ (Den, kdy se nudím).
Většina básní ve sbírce je označena konkrétním datem a místem vzniku. Přesto texty nejsou seřazeny chronologicky, neboť časová posloupnost v nich nehraje roli. Jeton Kelmendi nám dává nahlédnout do své poetické vize v bezčasí, ve vrstvách, v nichž se témata překrývají, znovu vracejí a prohlubují. Sbírka, která poprvé vychází v českém jazyce, je reprezentativní ukázkou současné básnické tvorby tohoto osobitého evropského autora.